Červen 2015

Jak jsem udělala řidičák

28. června 2015 v 10:59 | Steffie |  Deníček
Píše se den 23. června 2015 a já se v šest hodin probouzím s neuvěřitelnou bolestí v břiše. Je to tady. Dneska ukončuji svou tříměsíční snahu o získání řidičského průkazu. Začínají se mi třást ruce. Beru do rukou mobil, všechno na něm zkontroluju, a když zjišťuji, že se vlastně nic nového nestalo, odkládám ho pryč. Rozlámaně se pokouším vstát. Končím u sezení na kraji postele. Tenhle týden spím u mamky přítele. Pomalu si tady zvykám, což je dobré znamení. Obouvám si pantofle a jdu do koupelny.

Při pohledu do zrcadla se lekám sama sebe a svých kruhů pod očima. Wau… No, tak tohle bude sranda. Čistím si zuby, pak přecházím na obličej. S tímhle nic moc neudělám. Jdu dolů do kuchyně, kde si vařím ovesnou kaši se skořicí, jablkem a pár malinami. Do sklenice si rozředím pomerančový džus. Mám velké problémy tu kaši sníst. Nějak se mi to ale povede a já se jdu oblékat. Beru si rifle, bílé tílko a úžasnou mikinu Game of Thrones od Elišky. Vlasy si svazuji do culíku s tím, že až si sednu do auta na praktickou, tak nesmím zapomenout vlasy rozpustit. S culíkem se řídí špatně.

Jdu znovu do koupelny. Vytáhnu krém, korektor, řasenku a nějak to na sebe napatlám. Alespoň už nejsou vidět ty kruhy. Sedám si k počítači, pouštím si stránku ministerstva dopravy a dělám si testy. První 95%, druhý 100%, třetí 100%. Chytla jsem lehké otázky a mě začíná být jasné, že s mým štěstím chytnu ve zkušebně ty nejhorší. S tím už ale nic neudělám.
Obouvám si své "jezdící" boty - jediné roztrhané boty, ve kterých jsem při jízdách jezdila. Vyrážím kolem hřbitova na autobus a cítím, jak se mi stahuje žaludek a jak mi v něm podivně bublá. Chvilku čekám na autobus, nastupuji a po chvíli vystupuji na Poliklinice Sever. Bez myšlenek docházím k magistrátu, vcházím dovnitř a začínám hledat okénko, kde se platí klasických 700. Ptám se pána, který sedí v ohlašovně požáru: "To musíte za roh." Dobře, jdu tedy za roh. Tam mě čeká fronta jak… Radši ani nemluvit. Tak si takových patnáct minut čekám ve frontě. "Dobrý den, já jdu na první zkoušku." - "Dobře, váš občanský průkaz a 700Kč." Dostávám dva papírky. Jeden si mám nechat, druhý dát zkoušejícímu. Zkušebna je ve třetím patře, číslo dveří 415. Ani se nepokouším hledat výtah a jdu si hezky po schodech. Vidím lidi z mé autoškoly, tak si jdu stoupnout k nim. Čekáme asi půl hodiny, než nás zavolá zkoušející.

Sedám si do učebny plné počítačů. Vybírám si počítač vzadu a uprostřed řady. Třeba mi někdo v průběhu testu pomůže. Opět asi pět minut čekáme. Zkoušející nám začíná říkat podmínky a připomínky, pak si nás začne každého zvlášť volat, aby nám dal papír s kódem k testu. Papír musíme podepsat, kód zadat a papír odevzdat. Projedeme si cvičný test, který se skládá z rozpoznání čísel na barevném pozadí. Pak se na obrazovce ukáže semafor, kde po chvilce padne zelená, a my můžeme začít. Klikám na Pokračovat. První otázka: pohoda, druhá: pohoda, třetí: sakra, čtvrtá: dobrý… Pak ještě nacházím přetáčivý smyk s pohonem zadních kol, a když jsem na konci, koukám, že všichni kolem mě jsou v půlce! Kluk z mojí autoškoly na mě beznadějně kouká a ukazuje na otázku: Troubení - je zakázáno, je dovoleno, je dovoleno pouze mimo obec. Ukazuji mu na prstech tři, jak c. Pochopil. Kontroluji si otázky a počítám body u otázek, se kterými si nejsem jistá. Vychází to na 6 ztracených bodů. Budu to mít, když nebudu mít šest bodů? Nedovedu si vzpomenout ani na ten limit. Super…

Dvě holky kolem mě už test odeslaly. Dobrý, to bych mohla už i já. Nervózně klikám na tlačítko Ukončit a vyhodnotit test. - "Vážně chcete ukončit test?" -Ano. - "Opravdu chcete ukončit test?" - Ano!! - "Čekejte, prosím." Bože, to je strašný! Ukazuje se tabulka s oranžovou lištou. A to znamená co? Asi patnáct vteřin mi trvá, než mi dojde, že to mám. Do teď si tu tabulku nedovedu vybavit. Jen jsem si řekla: "Hej dobrý, mám to!" Až po chvíli mi došlo, že to mám na 100% - bez chyby.
Patnáct minut čekáme na vyhodnocení. Mezitím přichází pan Němec - můj instruktor. Ptá se nás na testy. Všichni jsme je udělali. Holky, co dělají zkoušky na motorku, se ho ptají, jestli neprší. Jedna totiž už ty zkoušky dělá asi půl roku a vždycky jí začalo pršet, takže praktickou odložili. Ještě štěstí, že dělám auto. Volají nás do třídy, kde dostaneme dva papíry k podepsání. Opravdu tam nemám ani jednu chybu. Dobře já!

Opět patnáct minut čekáme na chodbě. Přichází k nám pan Němec a nejdřív si bere mě - "Máme super komisaře. Pojedeš tudy, tudy, tudy, pak tady tudy, zaparkuješ v garáži, pak pojedeme tudy, tudy a k Výstavišti." Jenom si tak hezky kývu hlavou a absolutně netuším, co mi říká. Nakonec totiž stejně jedeme jinudy. Zase chvilku čekáme, pak znovu přijde Němec a nastavuje ruku s klíčkem - "Běž si to připravit. Parkuju za rohem." No, super… Vycházím z budovy, jdu za roh a auto nikde! Naštěstí na mě holka, která dělala autoškolu se mnou, mává a ukazuje na auto na druhé straně ulice. Prý za rohem. Hahaha.

Tak dobrý, odemykám auto, sedám si, dávám klíček do zapalování, otočím na jedničku. Posouvám si sedačku, upravuju si zrcátka. Dobrý, víc nic zatím dělat nebudu. Vypínám zapalování a čekám. Připadá mi to jako hodina, ve skutečnosti to jsou tři minuty. Vidím Němce s komisařem, jak jdou. Komisař si sedá do auta, vybaluje papíry. "Požaduji od vás plynulou, bezpečnou jízdu bez komplikací. Při koukání do zrcátek prosím otáčejte celou hlavou, aby i mě vzadu bylo jasné, že se koukáte. Jste schopna vykonat praktickou část zkoušek?" Kývám hlavou. "Řekněte to nahlas, prosím." - "Ano, jsem připravena." - "Dobře, můžeme vyrazit."

Připoutávám se, klíček na jedničku, zapínám světla. Klíček na dvojku a startuju. Zařadit na jedničku, zatáhnout ruční brzdu, dát směrovku doprava, koukám do zrcátek. Nic nejede, vyjíždím já. Podle příkazů komisaře jedu po hlavní silnici, kde je na konci stopka. Nemám ráda stopky! Trochu si najedu, abych viděla za roh. Nakonec stejně koukám do výloh obchodů na odrazy. Němec mi ukazuje, že mám jet. Znervózňuje mě, protože vidím ve výloze, že jede auto. Ukazuji mu to. Auto přejede a jedu já. "Na řízené křižovatce odbočte doleva." Neříkal Němec, že pojedu k Lidlu? Ok… Odbočuji doleva. "Na další řízené křižovatce jeďte směrem na Prahu." Kurňa, jak mám vědět, kudy se jede na Prahu?! Naštěstí si všímám směrové značky - Praha doleva. Okamžitě odbočuji do levého pruhu. Dobrý, tohle by bylo. Jedu si tak po hlavní, žádný problém. Dokud mi komisař neřekl: "Odbočte směrem na Mariánské náměstí." Nevím proč, ale zazmatkovala jsem a odbočila jsem do pruhu, který vedl na druhou stranu. Co teď? Mám jet na Ratolest nebo se vrátit do pravého pruhu? Rozhoduji se pro pravý pruh. Nechci vypadat jako vůl. Padne zelená, já se rozjedu, přejedu přechod a dávám směrovku doprava. Naštěstí mě řidič pouští a já můžu jet svým směrem. Těch řidičů, kteří na mě troubí, si nevšímám. Odbočuji na Mariánské náměstí, jedu k Uni Hobby, kde mi komisař řekne "Až to bude možné, odbočte doleva." Koukám do zrcátka, odbočuji do levého pruhu. Přejíždím koleje na třicítku, stojím na červené, odbočuji, znovu přejíždím koleje na třicítku a zrychluji. "Na další křižovatce odbočte doleva." Proč jedeme pořád jenom doleva? Přejíždím do pruhu, stojím na červený. Čekám, že budu parkovat u obchodu na parkovišti, ale komisař nic neříká, tak jedu na kruhový objezd. "Vyjeďte na druhém výjezdu." Dobrý, tuhle cestu znám. Pojedeme po nábřeží. Na silnici mi jede cyklista. Předjíždím ho. Přežil. Jedeme po nábřeží, pak podle něj odbočuji, jedeme malými uličkami. Nemám je ráda. Pak vyjíždíme na Husovce a jedu směrem k Výstavišti. Holka, ty si do těch zrcátek koukala málo. Začínám být ještě víc nervózní. Dojíždím po hlavní až na Výstaviště, kde zastavujeme.

"Co bych vám k tomu měl říct? Tu situaci na Mariánským jsem absolutně nepochopil. Vždyť do toho pruhu jste se vůbec neměla dostat. Nevím, nechápu. Potom málo koukáte do zrcátek. Mám takový pocit, že jsme přejížděli do pruhu bez zrcátek. Nebo jsem si vás možná nevšiml. No, to je jedno. Pak ten cyklista. Můžete mi popsat celou tu situaci, jak jste ji dělala?" - "Kouknu do levého zrcátka, jestli mě někdo nepředjíždí, bliknu směrovkou doleva, objedu cyklistu, kouknu do pravého zrcátka, jestli jsem ho nesrazila, bliknu směrovkou doprava, zařadím se zpátky." - "Dobře. Kdy ještě se koukáte do zrcátek?" Němec ukazuje rukami něco jako křižovatku. "No, když odbočuju do křižovatky." - "Ano, a kdy ještě?" Němec ukazuje kruhový objezd. "Když vjíždím do kruhového objezdu." - "No, dobrý. Spojte si ty směrovky se zrcátky. Na tom Mariánským jste znepříjemnila život několika řidičům, ale to se stává." Němec mi už ukazuje palec nahoru - máš to. "Jezdíte opatrně, což vůbec není na škodu. Já vám to tedy dám."

Chytla mě neskutečná euforie. Prostě chápete, já mám řidičák! Děkovala jsem komisařovi, děkovala jsem Němcovi. Vzala jsem si věci zezadu a šla jsem. Cestou potkávám ještě tu holku, co se mnou dělala zkoušky a říkám jí jen tak mezi slovem: "Hele, v pohodě. Ale dávej si pozor na zrcátka."

Ve středu si jdu vyřizovat žádost. Stejně je to strašně zvláštní pocit a do teď si ještě pořádně neuvědomuji, že to mám za sebou. Ale je to tak a za měsíc už budu brázdit silnice. Stal se ze mě další dárce!